Jak snadno lze ukřivdit! Zrovna včera jsem se o tom zase přesvědčila - snad už po milionté ve svém životě (a přesto stále dělám chyby, já vím)! Třídenní volno jsem zahájila báječnou koupelí, nasycenou příjemnými solemi. Na poličce už jsem měla vabráno z řady gelů, sahla jsem po nadýchané mycí houbě z vláken v podobě bílé květiny - vždy ji mám po ruce - a hrome! Ona tam není! Koupelnu sdílím s dávno dospělým synem, který mé vůničky a maminkovské nicotnůstky v tom mrňavém prostoru dost špatně snáší, ač mu poctivě patří celá třetina (musíme se prostě podělit: já, on a pračka se všemi svými nároky). "Ten mezek mi tu houbu někam zaprásknul", říkám si, utvrzena čtvrtstoletím takových jeho činů. "No jasně, je to obrovský chlap, koupelna je mu malá... uklouzl - slyšela jsem, jak nadává! Moji houbu přitom srazil a někam ji vztekle nacpal jako obvykle!" Rozhlédla jsem se důkladně a všude, ano! Nikde jsem ji neviděla, ne, opravdu ne! Umyla jsem se jakž takž i bez ní, ale moje sváteční nálada byla pryč a nadto jsem se užírala. Proč je můj kdysi roztomilý syn někdy tak vzteklé a neovládající se hovado? Rozladěně jsem vylezla z vody, utřela se, ručník jdu přehodit přes sušák nad vanou - a ustrnula jsem! Tady visela moje květinová houba, celou tu dobu mně nad hlavou, kousek nad mýma očima, za přepranými kalhotkami, jak jsem ji tam včera večer pověsila!

Jedna písnička jisté mé oblíbené skupiny praví: "Je to bída na tom světě, že by jeden utek. Sotva přejdeš jedno hoře, hned máš jiný smutek." Tak nevím, jestli by si tohle neměla zanotovat i naše ubohá planeta. Tamhle sice jen povodně, odnde ale rovnou tsunami, do toho tornáda a jiné živelné pohromy, k tomu připočti tu spoustu lidí, kteří jí dnes a denně ubližují a drancují...A ona tu přesto stále je. Možná už pláče a někam do vesmíru jí kanou bolestné slzy, ale stále ještě JE. A kdo si neuvědomuje, že už v tom lze spatřovat zázrak, ten je...no, sprostá být dnes nechci!

Tak prý nějaký nově objevený rukopis tvrdí, že Jidáš Iškariotský byl nevinný! No fajn, na tom mně ale pramálo záleží, můj život nechce sahat až k Jidášovi. Mně vadí, že mi můj mladší brácha před dvaceti léty vzal velkou duhovou kuličku a že moje matka vyhodila těsně před tím do popelnice moji sbírku korálků, které jsem pokládala za velmi cenné. Jistě, od dětství jsem věděla, že ta pestrobarevná sklíčka žádnou cenu nemají, ale nález každého z nich mne blažil, když jsem se až po kolena rousala v potoce pod babiččiným stavením v Jizerských horách a máchala přitom bosé nohy až po kolena v bystré ledové vodě. Možná, že za tisíc let někdo najde můj deníček a oduševněn jeho nálezy a ztrátami, prohlásí za svaté ty fialové a tmavě zelené hvězdice z Jablonce,! Kdo ví!

Vždycky mne fascinují takové ty filmy nebo seriály z budoucnosti. Co všechno tam tvůrci nevymyslí, aby nás přesvědčili, že děj se odehrává v roce XY! Nevídané zbraně, informační systémy, hygiena... a přitom tou se dnešní lidstvo nijak nezatěžuje. Vždycky jsem se domnívala, že největším zdrojem šíření nemocí musí být MHD neboli městská hromadná doprava, podle mne něco o málo lepšího než je klasický dobytčák, který vozí krmná zvířata na jatka. Ta davy ohmataná madla a vydýchaný prostor! Chyba! Tuhle jsem někde četla, že největším rájem pro bacily jsou rukojeti nákupních vozíků v supermarketech. A bere to někoho za srdíčko? Ale ne! Nebylo by určitě těžké v nákupních centrech pořídit stojany s desinfekčními ubrousky nebo tak něco, ale to by lezlo do nákladů a prodejní řetězce by tolik netržily. Ne ne! Jako lidstvo můžeme klidně vztahovat ruce ke hvězdám, ale ve jménu financí, tady na zemi jen ať se hezky každý stará sám!

Přečetla jsem si, jakou pohromou je pro svět spotřeba jiného toaletního popíru než z recyklovaného materiálu. Každý den - obrazně řečeno - na celém světě splachujeme do WC spoustu stromů, za které náhrada jen tak nenaroste! Ne že bych si z toho vážného problému chtěla dělat legraci, ale do hlavy mi vhupla vzpomínka na prohlídku jistého zámku. Průvodkyně nám tam dala nahlédnout i na historický záchod a zeptala se, co si myslíme, že v té době urozené panstvo používalo místo toaletního papíru? Nikdo nevěděl. A přitom to bylo tak prosté! Zvlášť jemné seno! Prý se o jeho dodávkách na tento účel našly záznamy v hospodářských knihách. Vida, lidstvo! Tak v létě žádné flákání, srp do ruky, hurá na meze a seno, seno sušit!

Také máte někdy den, že kamkoli šlápnete, sedm let tráva neroste? Včera takový den padl na mne. Nebudu vyprávět (nebo někdy později, až mně přejde zlost), co všechno se mi "podařilo". Večer už se zdálo, že jsem si vyčerpala vrchovatou míru a nadále to mám za klid. Omyl! Narychlo ještě běžím nakoupit do místní sámošky - platím u pokladny - a ta paní přede mnou tam nechala část nákupu. Že za to jsem nemohla? Jo, to bych si jiný den také myslela, ale včera to bylo jasné: ona měla plný košík, já za ní také plný košík, všude málo místa... ta chuděra ze mne znervózněla, dospěla k názoru, že dlouho zaclání, přichvátla si - a výsledek už znáte. Naštěstí jsem ji popapila ještě před krámem. A poslušně hlásím, že se mi už do půlnoci opravdu nic zvláštního nestalo!

Všechno prý na tomto světě postupuje od jednoduchého k složitému, tak je to správné a tak to má být. Měla jsem to tedy na zřeteli i když jsem učila svého synka mluvit. Ale jednak prý jsou v začátcích kluci vůbec na mluvení pomalejší než ostatní lidé (rozuměj: než holčičky), navíc ten můj byl snad ze všech kluků nejpomalejší. Do zblbnutí (mého) jsem mu opakovala "máma", "táta" nebo "bába", ale on nic. Jednou večer řekl před manželem přímo ukázkově "táta" - úplně jako kdyby si chtěl šplhnout, neřád jeden - a dál zase mlčel jako zařezanej. Až jednou mi na procházce donesl v pěstičce zmordovanou fialku a objevně prohlásil: "Fiavavá!" Jistě, asi od někoho musel slyšet slovo "fialová", ale... Jděte mi k šípku s jednoduchostí, když lidská duše je už od dětství tak složitá.

Vzpomínám si na jednu epizodu z dětství. U babičky na venkově jednou moje máma nasypala na talíř omyté borůvky a poptala se tchýně po moučkovém cukru. Babička najisto sahla do kredence mezi nepopsané pytlíky, jeden jí podala a maminka pocukrovala borůvky celpu závějí, než je dala mně. Já - dítě snivé a věčně s hlavou někde v oblacích - chvíli jedla, než mi došlo, že to má nějak divnou chuť. Ale zmohla jsem se jen na prosbu: "Mami, můžeš mi to ještě trochu přisladit?" Mamča s podezřením nakoukla do pytlíku a pro jistotu se přeptala přihlížející švagrové: "Je to vůbec cukr?" A teta dotvrdila:"Je, tuhle měli v krámě takovou pěknou moučku." Ale mámě to přesto nedalo, ochutnala... no prostě, v dobách, kdy ve vesnickém koloniálu vážili všechno do stejných sáčků, byl to škrob na prádlo! A víte, co z toho bylo? Ne, babička dál schovávala v kredenci nepopsané pytlíky. A teta neslevila ze své sebejistoty! Jen mně se v rodině léta všichni posmívali, že nepoznám ani rozdíl mezi cukrem a škrobem. Tomu se říká světská nespravedlnost!

V jedné malé vesnici žil na začátku dvacátého století jeden starý dědeček. Ne, to není úvod do pohádky, to je odposlechnutý (údajně od A do Z) fakt!Děda z vesnice nevytáhl paty za celý život, ale na stará kolena ho popadl čert a že prý než umře, musí se aspoň jednou podívat do stověžaté matičky Prahy a hlavně tam navštívit nejmilejšího vnuka Jendu. Cestu zvládl bez nejmenších obtíží, což mu značně zvedlo sebevědomí, očuměl staroměstský orloj, probrodil se Václavským náměstím. Pravda, tam spíš od jednoho stánku s občerstvením ke druhému. Když už byl jednou bez babiččina dozoru, dával si dotrumpety grilovaných klobásek a piva a značně osvěžen se konečně rozjel a adresu Jendy. I tu šťastně našel, ale před blokem činžovních domů na něj přišlo velmi silně lidské nutkání. A příhodně k řešení té situace se mu zdály být naproti domům u zdi vojensky srovnané popelnice. "Ale co, " řekl si děda, "když musím na poli, taky hupnu za pláňku a je to!" A protože déle už se ovládat nedokázal, skočil za popelnice přískokem starého veterána, stáhl šle a spokojeně si ulevil, celý pyšný na to, jak si umí v každé situaci poradit. Že na něj přitom shora koukalo snad všechno obyvatelstvo čtyř domů, to mu (znační schlíplému) pověděl až vnuk Jenda.