Neustále někde čteme, že děti jsou čím dál chytřejší, že mají ve velmi nízkém věku mnohem větší schopnosti, než měly generace předchozí. Myslím, že tak úplně se to zaškatulkovat nedá. Povím vám příběh, který se odehrál v našem příbuzenstvu kolem roku 1930. Z venkova se tenkrát přistěhovala do Prahy rodina - manželé se čtyřletým synem Stáňou. Krátce po příjezdu se mladá matka se synkem vypravila do hotelu Beránek, kde měla zaměstnanou sestru. Tajně doufala, že by ji v krizové době snad na malou přímluvu tamtéž také přijali do práce. Jako vyjukaná vesničaqnka však cestou zevlovala na kdeco, až se stalo, co se nutně muselo stát. Malý Stáňa jí najednou po boku už necapkal. Celá vyděšená se vrátila ohromný kus zpět, pátrala i v sousedních ulicích, vyptávala se kolemjdoucích, nakonec požádala o pomoc strážníka... Stáňu objevili až po několika hodinách. Spokojeně se spal v hotelu Beránek cukrovím, které mu předkládal nadšený personál. Na ubrečenou matku jen úkosem pohlédl a pravil:"Žikala si, že deme za tetou k belánkovi, tak sem šel za tetou k belánkovi!" Ten čtyřletý kluk nejen že vnímal, kam se jde! On vyšel s mámou pěšky z Pankráce, ztratil se někde na rozhranní Nuslí a do toho hotelu Beránek na Tylově náměstí po svých došel! A to ještě výslechem vyšlo najevo, že se cestou naprosto rozumně několika lidí vyptal na cestu!

Tak máme po Štědrém dnu! Ještě nás čeká oslava konce roku, ale ty Vánoce a Štedrá večer, ty jsou přece jen snad v každé rodině zakořeněny nějak víc, už kvůli dětem, které čekají dárky od Ježíška (pravda, někde ho začíná vytlačovat Santa Claus, což je zhůvěřilost, ale proti gustu holt není žádný dišputát). Řeknu vám všem, jsem ráda, že už většinu toho slavení máme za sebou. Ne, že bych neměla ráda rozsvícený stromeček a vůni dobrého jídla a dárečky a rodinu pěkně pohromadě. Jenomže nemám ráda to předtím, to kolektivní šílení a krámů obrážení a fronty a tlačenice. I když se snažím tomu vyhýbat, jak jen to jde, doopravdy bych se vyhnula snad leda kdybych žila někde na lesní samotě. Takže díky, díky, díky, letos jsme to zase ve zdraví přežili - a já už se těším na jaro!

Tak jsem se dnes dočetla neradostnou zprávu, že průměrného člověka postihne přes 17 tisíc neduhů. Maličko potěšující je na tom jedině fakt, že se některé opakují, není tím míněno přes 17 tisíc různých protivností, protože to by asi člověk celý život nedělal nic jiného než skuhral, chodil po doktorech a snažil se rozlišit, co je mu dnes a co mu vlastně bylo předevčírem nebo před rokem. I takhle prý i zdraví lidé podle statistiky dvě třetiny roku protrpí různými nepříjemnostmi. Chudáci nemocní, ti by si asni rovnou měli uvázat na krk pořádný kámen a jít se utopit. Docela mi vrtá hlavou, jak je tohle vlastně možné v naší pokročilé a docela vyvinuté lidské společnosti. Podobné chcípání bych předpokládala spíš u primitivních společností, kde vedli lidé daleko tvrdší život a lékařská péče scházela. Pravděpodobně má na tom zase podíl naopak ta naše podělaná "civilizace".

Tak jsem se nedávno dočetla, že menopauza je vlastně anomálií, protože předbíhá o desítky let průměrný ženský věk! Nevím, který myslitel zase tohle začal hlásat! To si snad představuje, že klimakterium by se mělo dostavovat do devadesáti, aby si ženské užily ještě víc komplikascí, než jich mají dosud? Hovor o antikoncepci byl kdysi tabu, dnes už ne, takže na rovinu: která ženská se dnes nestará, aby neměla rok co rok mimino? (Snad jenom pár barevných a povaleček, které chtějí žít z přídavků na děti). Jenomže každá antikoncepce nevyhovuje každé, takže bránění početí probíhá formou pokus - omyl, přičemž ženská pokusničí s vlastním zdravím. O účinnosti takových opatření bych měla také své pochybnosti, za své praxe jsem viděla na interrupci mnoho žen které otěhotněly, i když antokoncepci pravidelně používaly. Sázím se, že ty bláboly o anomálii vymyslel chlap. Jemu nehrozí, že vlítne do padesátky nebo i po ní do jináče a bude mít o starosti vystaráno nadosmrti.

Lady Di, princezna Diana... tak si na ni dosud všichni vzpomínáme. Ale jak zemřela není jasné dodnes. Přes spoustu dohadů, asi hlavně vykonstruovaných a lživých od samého začátku. Nyní prý je jasno. 6000 tisíc stran nejnovějšího bádání a 1500 svědectví údajně dokazuje, že Diana ve chvíli smrti nebyla ani těhotná, ani se nechtěla vdát za svého přítele Dodiho, s nímž jela v automobilu. To prý řidič byl opilý a k jízdě nezpůsobilý a tak došlo ke smrtelné nehodě. Dobrá práce. Obačejný člověk se jen ptá: Tohle se muselo vyšetřovat toli let??? Pro to, aby se potvrdila pravda, či pro zastření pravdy, kterou dodnes hlásá Dodiho otec? Ten totiž dodnes pláče, když říká:" Mého syna a Dianu zavraždili na přímý příkaz anglického královského domu. Nehodilo se, aby rozvedená manželka následníka anglického trůnu měla pletky s Arabem!" Kdoví? Možná, že časem skutečně vyjde najevo i pravda.

Řidiči prý pytlačí, aniž to tuší. Údajně prý, když šofér omylem přejede nějaké lesní zvíře, má to nahlásit místním myslivcům nebo policii. No jo, to je sice hezké, ale zaprvé předpokládám, že když člověk někam vyrazí autem, míní tam také v nějakou určenou hodinu dojet a sotva mu může vyhovovat sáhodlouhé zdržení, možná ještě buzerace s testem na alkohol či obvinění z nepřiměřené jízdy. Chápu, že není možné říci: řidiči, jste beztrestní, jezděte jako blázni, zabíjejte zvěř a pochutnejte si! Na druhou stranu nepředpokládám, že by toto někdo udělal úmyslně. Přejet králíka či zajíce, to nikomu rodinný rozpočet vylepšit nepomůže a srážka s takovým kancem či srnečkem může být pěkně nebezpečná a navíc často vůz pořádně poškodí, což se - zejména u zahraničních modelů - může pěkně prodražit. Jasně, je mi líto těch ubohých zvířat, co hynou na silnici. Nemohou být obezřelejší, opatrnější. Řidičů a silnic je moc, potrava dochází. Takové zvíře nevidí důvod, proč nepřeběhnout na druhou stranu asfaltové mašle za nějakým gáblíkem. Řidiči musí dávat pozor a jezdit rozumně! Ale kdybych já seděla za volantem a stala se mi podobná nehoda, je jisté, že bych se klidně, i vědomně, dopustila pytláckého činu. Po způsobu Křováků bych politovala tu ubohou zabitou oběť - a potom doma rodině vystrojila hostinu. Ostatně - co s tím zabitým tvorem udělají myslivci nebo policie? Předpokládám, že si buď pochutnají její zástupci nebo možná - což pokládám ještě za horší možnost - přijde maso nazmar.

Přemýšlíte, co dát rodině k Vánocům? No, jestli nemáte zrovna hluboko do kapsy, mohl by to být třeba docela originální dárek - například celá vesnice! Nevěříte? Ne, nezbláznila jsem se! Nedávno jsem si přečetla, že v Provensálsku je na prodej vesnice za sedm milionů korun! A co je to sedm milionů? To ti takový přičinlivý český tunelář nahrabe jedna dvě. Při troše štěstí a procovitosti to snad dokonce může i někdo vydělat jakž takž poctivě, mezery v zákonech jsou pořád ještě veliké a kdo v tom umí chodit... Možná byste mne dnes neměli brát vážně, prostě závidím! Vesnice to není nijak oslnivá, pět domečků o celkové obytné ploše 150 čtverečních metrů, každý z těch domků musí mít rozměry jako pro panenku. Pravda, dokola je 500 čtverečních metrů zahrad a kdo si představí letní záplavu fialové kvetoucí a vonící levandule, jaká je pro tuhle oblast typická, musí případnému majiteli závidět se mnou!

Někdo blbne víc a někdo méně, to už je jednou dáno. Celebrity blbnou ze všeho nejvíc a aby se udržely na výsluní slávy, často blbnou jen tak, aby si udržely pozornost svých příznivců a hlavně bulvárního tisku, protože ten o nich píše a ony tím pádem zůstávají v povědomí mnoha lidí. Někdo zase neunese tíhu slávy a místo aby byl šťastný a užíval si to, trpí depresemi a blbiny páchá pod tíhou psychycké nevyrovnanosti. Obojí je možné, ale mělo by to být s mírou. Když začala Iveta Bartošová se svým hroucením a sesypáváním a jak podobně to v tisku bylo nazáváno, litovala jsem jï a i toho malého obtloustlého Artura ještě víc, že má tak křehkou maminku, které je pořád něco, až si vedle ní ani svého dětství neužije. Jenomže když už je něčeho moc, tak je toho přespříliš. Paní Bartošová zřejmě odpovědnost vůči synovi necítí, když lítá od milence k milenci a jakmile ji některý nechá, teatrálně se pokouší o sebevraždění, místo aby zpytovala svědomí, v čem to asi vězí. (Ono se totiž říká, že jak se do lesa volá, taková je ozvěna). Roztomilého medvídka Artura si snad konečně vzal na starost táta - a maminka by se měla buď konečně úspěšně zasebevraždit nebo mazat k psychiatrovi, ale ty její neustálé story jsou už nudné.